3. 7. / 17.00 hod.
Letohrádek Bellaria Český Krumlov

Skladby pro dechovou harmonii ze schwarzenberské hudební sbírky

Harmonia Mozartiana Pragensis

program

Jan Vent (1745–1801)
Partita in F
Allegro
Andante
Allegro assai
Adagio
Allegretto

Antonio Salieri (1750–1825) / Jan Vent
Úprava opery „La Grotta di Trofonio“ (výběr)

Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) / Jan Vent
Úprava opery „Figarova svatba“ (výběr)

 

 

 

Harmonia Mozartiana Pragensis se zaměřuje převážně na interpretaci tvorby Wolfganga Amadea Mozarta a jeho českých současníků. Právě jim byl v první koncertní sezoně 2000–2001 věnován cyklus deseti koncertů „Bohemia–Austria“, kterému byla udělena záštita České komise pro UNESCO. Soubor tvoří členové předních pražských orchestrů. Od roku 2001 je uměleckým vedoucím dirigent Státní opery Praha Richard Hein. Žánr dechové harmonie, jemuž se Harmonia Mozartiana Pragensis věnuje, spadá převážně do období hudebního klasicismu a je psaný pro proměnlivé párové obsazení dechových nástrojů – většinou hobojů, klarinetů, lesních rohů a fagotů. Byl velice oblíben v mnoha šlechtických rezidencích a dokonce i na císařském dvoře. Tato hudba je neobyčejně působivá, v pozitivním slova smyslu líbivá a sdělná i současnému posluchači. Kromě řady koncertů, které soubor sám zorganizoval, vystoupil např. i na presentační akci České centrály cestovního ruchu – Visit Czech 2000, na slavnostním rozloučení s českými olympioniky před odletem na LOH v Sydney, na festivalu „toujours MOZART“ ve Dvořákově síni pražského Rudolfina (pořádá mnichovská Mezinárodní nadace na podporu kultury a civilizace v Salcburku, Praze a Vídni), na mezinárodním Festivalu komorní hudby v Českém Krumlově, na mezinárodním hudebním festivalu Musica Ecumenica, či na zahájeních akademické letní školy Nadace Evropské Comenium v Chebu. V roce 2006 byl soubor přizván k účinkování na mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro k uvedení mozartovského programu na pražské Bertramce. Harmonia Mozartiana Pragensis se soustavně věnuje i interpretaci soudobé, převážně české, hudby. Soubor také inicioval vznik řady nových skladeb, které premiéroval a k jejichž reprízám se systematicky vrací.

Hudební aktivity u schwarzenberského dvora dosáhly největší šíře a rozkvětu v poslední třetině 18. století. Patrně nejznámějším projevem těchto aktivit je činnost knížecí dechové harmonie, jež dosáhla širokého věhlasu a představovala vzor pro obdobná tělesa ve službách ostatních středoevropských šlechticů.

Již od první poloviny 18. století se pojem „harmonie“ používal mimo jiné také jako označení pro ansámbly složené obvykle z párově obsazených lesních rohů a dřevěných dechových nástrojů. Tyto „harmonie“ působily zprvu především u vojenských jednotek, zvlášť ve 2. polovině 18. století se však jejich obliba rozšířila i do prostředí aristokratických dvorů, a to hlavně ve Francii a tehdejším Rakousku. Za nejslavnější období šlechtických dechových harmonií lze považovat 80. a 90. léta 18. století, kdy se Vídeň stala jejich nejvýznamnějším centrem a složení se ustálilo na zpravidla osmičlenné sestavě, tvořené dvojicemi hobojů, klarinetů, fagotů a lesních rohů.

Schwarzenberská dechová harmonie mezi ostatními vynikala hned v několika ohledech. Prvním z nich je už samotná doba vzniku, neboť zatímco většina ostatních vídeňských šlechticů (včetně samotného císaře Josefa II.) založila své harmonie až v 80. letech, sestava schwarzenberského dechového ansámblu vykrystalizovala již na počátku 70. let. Nástrojové složení schwarzenberské harmonie bylo přitom dalším jejím specifikem, protože až do konce svého působení na přelomu 18. a 19. století se v tomto oktetu využívaly anglické rohy namísto obvyklejších klarinetů (a toto obsazení proto respektujeme i při dnešním koncertu). Mimořádné renomé si však toto těleso získalo především díky interpretačním kvalitám svých členů, z nichž někteří později hráli v císařské harmonii i ve vídeňských dvorních divadlech a ještě v polovině 90. let dobový tisk zmiňuje, že ve schwarzenberské harmonii lze najít „znamenité virtuózy“.

V roce 1771 vstoupil do nově zakládané schwarzenberské harmonie jako hráč na anglický roh i rodák se severočeských Divic Jan Vent (1745–1801), který do té doby působil jako hobojista ve službách hraběte Pachty. Projevil se nejen jako zdatný instrumentalista, ale také jako velmi schopný autor úprav a skladeb určených samozřejmě především pro sestavu dechové harmonie, dále však i pro smyčcové kvarteto nebo plně obsazený orchestr. Od roku 1777 hrál také v orchestru vídeňského dvorního divadla Burgtheater, v roce 1782 pak schwarzenberské služby opustil, aby mohl přejít do císařské dechové harmonie. I nadále však schwarzenberskému dvoru dodával své skladby a úpravy, z nichž jsme sestavili program dnešního koncertu.

Snadno přenosné, zvučné a intonačně stabilní nástroje dechových harmonií dobře vyhovovaly hlavnímu poslání těchto ansámblů, jímž bylo zajištění hudby ke slavnostním tabulím, venkovním zábavám a slavnostem či k domácím koncertům. Z těchto účelů vycházel i repertoár. Pokud pro dechové harmonie vznikaly původní skladby, byly obvykle analogické odlehčeným divertimentům či serenádám a v této době byly často označovány starším pojmem „partita“ (též „parthia“ či „partia“). Takovéto partity tedy tvoří velmi významnou část Ventova skladatelského odkazu a ve schwarzenberské hudební sbírce jsou hojně zastoupené, včetně Partity in F, jež otevírá dnešní koncert.

Veliké oblibě se těšily i instrumentální úpravy melodií z aktuálně uváděných oper, tomuto okruhu aranžérské činnosti se proto Vent intenzivně věnoval pro potřeby císařské i schwarzenberské harmonie. V rámci našeho koncertu zazní jeho úpravy operní hudby Antonia Salieriho (1750–1825) a Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Je až s podivem, že ani dlouholetá snaha seriózní hudební historiografie nedokázala v obecném povědomí napravit tradované pověsti o Salieriho vražedné zášti vůči nadanějšímu kolegovi, jež se objevily relativně záhy po Mozartově smrti, snad jako projev romantizující potřeby vylíčit Mozarta jako zneuznaného génia. Na opakování věcných protiargumentů, beztak již mnohokrát vyřčených, zde není místo, zaměřme se tedy jen na obě dnes prezentované opery a jejich úpravy od Jana Venta.

Shodou okolností byly premiérovány nedlouho po sobě, obě v již zmíněném Burgthateru a v obou případech šlo o velmi úspěšné tituly. Představovat dnešnímu posluchači Figarovu svatbu téměř nemá význam, neboť jde o dílo dodnes široce oblíbené. Tato Mozartova buffa byla poprvé uvedena 1. května 1786 a je velmi pravděpodobné, že Ventova úprava vznikla nedlouho poté, neboť soudě dle dochovaných pramenů pořizoval svá aranžmá obvykle s jen několikaměsíčním odstupem od premiér. Rozsáhlé opery však pro výše naznačené účely dechových harmonií samozřejmě neupravoval celé. Stejně tedy Vent postupoval i v případě Figarovy svatby, z níž vybral patnáct hudebních čísel včetně předehry.

Jen o půl roku dříve, konkrétně 12. října 1785, se konala premiéra Salieriho komické opery La grotta di Trofonio. Salieri zde zhudebnil příběh dvou mileneckých párů s protikladnými temperamenty, jejichž povahy ve své jeskyni dočasně promění kouzelník Trofonio. Opera zaznamenala příznivý ohlas po celé Evropě, o čemž mimo jiné svědčí i řada jejích úprav pro různé nástroje a ansámbly, a to včetně Ventovy verze pro dechovou harmonii, provedené císařským hudebním souborem již v únoru 1786 v Schönbrunu. Je zcela přirozené, že v průběhu dalších dekád a staletí zájem o toto dílo opadl. Stejně tomu bylo u drtivé většiny tehdejší operní produkce, od níž ani její autoři neočekávali dlouhou životnost, přičemž přetrvávající popularitu Mozartových oper můžeme v tomto ohledu považovat za naprostou výjimku. Ostatně, ani v tomto případě nelze mluvit o neutuchající přízni publika bez dílčích výkyvů: Již v listopadu 1786 v Burgtheatru poprvé zazněla komická opera Una cosa rara, o sia Bellezza ed onestà, s níž její autor Vincente Martín y Soler zaznamenal dobově nesouměřitelný úspěch, odsouvající na čas stranou třeba i zmíněnou Figarovu svatbu...

 

Martin Voříšek