Barokní noc na zámku Český Krumlov ® 28.6. a 29.6.2019, foto: Lubor Mrázek
Barokní noc na zámku Český Krumlov ® 28.6. a 29.6.2019, foto: Lubor Mrázek

Barokní opera

 
Antoine Dauvergne – Jean Joseph Vadé
LES TROQUEURS / THE BARTERERS / HANDLÍŘI

CAPELLA REGIA
Robert Hugo
 – umělecký vedoucí
Magdalena Švecová – režie
František Dofek – choreografie

Marie Fajtová – Fanchon
Zuzana Benešová – Margot
Daniel Kfelíř – Lubin
Tomáš Votava – Lucas

Alla Danza Brno Baroque

Antoine Dauvergne (1713–1797) pocházel z města Moulins ve francouzském regionu Auvergne. První školení ve hře na housle získal nejspíš od svého otce. Od konce 30. let působil v Paříži, kde postupně budoval mimořádně úspěšnou kariéru, a to jednak jako interpret, za druhé pak také jako skladatel (mentorem v tomto oboru mu byl Jean-Phillipe Rameau). Jeho rané kompozice byly vcelku pochopitelně určeny především pro komorní sestavu houslí s generálbasovým doprovodem, což vyplývalo jak z Dauvergnova zaměření, tak i z pragmatických potřeb trhu s tištěnými hudebninami. Významný zlom Dauvergnovy kompoziční dráhy přinesl rok 1751, kdy z pozice houslisty povýšil na post dirigenta orchestru Académie royale de musique, což byl předrevoluční název pařížské Opery. Dauvergnovi se tím otevřela cesta k jevištní tvorbě, v níž u něj sice převažují balety a rozměrná pětiaktová představení útvaru tragédie lyrique, největší ohlas však vzbudila hned druhá z jeho hudebně dramatických skladeb, krátká komická opera Les Troqueurs z roku 1753. Až do konce 80. let jeho kariéra stoupala a dostával se do vedoucích funkcí v nejvýznamnějších hudebních institucích. Krom zmíněné Académie royale de musique se mezi lety 1762–1773 podílel na řízení a dramaturgii Concerts spirituels, řady koncertů, jež měla zásadní vliv na hudební vkus společenských elit tehdejší Francie (s tímto Dauvergnovým angažmá souvisí jeho kantátová tvorba z 60. let). Poté však přišlo revoluční léto roku 1789 a s ním radikální změny poměrů. Z nepokojné Paříže se proto Dauvergne v roce 1790 odstěhoval do Lyonu, kde strávil zbytek svého života. Vzhledem k výše popsané Dauvergnově profesní dráze je vlastně poněkud paradoxní, že svou nejúspěšnější a historicky nejvýznamnější operu nenapsal pro prestižní divadlo Královské hudební akademie, nýbrž pro mnohem prostší (a v zásadě konkurenční) Théâtre de la Foire Saint-Laurent. Šlo o jednu ze dvou scén, jež využívala pařížská operní společnost Opéra-Comique, která v roce 1714 získala oprávnění uvádět komedie s vloženými zpěvními a tanečními vstupy.

V porovnání s divadly zřizovanými králem (Comédie-Française a Académie royale de musique) se představení této scény orientovala na publikum z mnohem nižších či přinejmenším různorodějších společenských vrstev. Tomu také odpovídala dosti nenáročná struktura uváděných zpěvoher, jejichž hudební čísla zpravidla nebyla původní, nýbrž využívala přejaté vaudevillové melodie, opatřované novými texty. Dauvergnova jednoaktovka Les Troqueurs se z této praxe kvalitativně zcela vymykala a dodnes je považována za zlomový bod francouzské komické opery. Do značné míry šlo o pozitivní důsledek „války buffonistů a antibuffonistů“ („Querelle des Bouffons“), publicistické polemiky, vyvolané hostováním italské operní společnosti v Académie royale de musique v létě roku 1752. Provedení Pergolessiho buffy La serva padrona zaznamenalo obrovský úspěch a zároveň vyvolalo kritiku strnulosti a nepřirozenosti tehdejší francouzské tragédie lyrique. Ačkoli se tyto výtky týkaly zejména vážné francouzské opery, vbrzku se rozšířily na obecnější možnosti francouzské opery jako takové. Do této situace osobitým způsobem vstoupil organizačně schopný ředitel společnosti Opéra-Comique Jean Monnet, který se své funkce ujal se začátkem téhož roku. Monnet dle svých vzpomínek oslovil libretistu Jeana-Josepha Vadého a navrhl mu humorný námět z La Fontainových povídek. Hudba měla podle Monnetových představ odpovídat duchu italské buffy, ale jejím zkomponováním chtěl pověřit francouzského skladatele, přičemž Antoine Dauvergne se mu jevil jako nejvhodnější kandidát. Vytvoření celého díla prý trvalo patnáct dní, a jelikož Monnet tušil, že vehementní zastánci italské opery budou apriorně odmítat vše francouzské, uchýlil se ke lsti: cíleně rozšířil fámu, že zhudebnění libreta zadal ve Vídni italskému skladateli, který dobře ovládá francouzštinu. Opera byla přijata se skvělým ohlasem a Monnet si poněkud škodolibě užíval gratulace oklamaných buffonistů, kterým až poté odtajnil skutečnou skladatelovu identitu.

K jejich obraně ovšem nutno poznamenat, že Dauvergne skutečně dokázal velmi umně využít prostředků italské buffy, ve francouzské komické opeře dosud téměř neslýchaných: k italským vzorům odkazuje jak melodika, tak i zpívané recitativy, árie (či spíše arietty) da capo, nebo četné ansámbly. Vkusu domácího publika pak Dauvergne vyšel vstříc zařazením závěrečného krátkého baletu, jenž byl takřka nepostradatelnou součástí divadelních forem tehdejší Francie. Dodejme navíc, že Monnetova historka o vídeňské provenienci opery mohla vskutku působit důvěryhodně. Francouzské činohry a komické opery totiž v 50. letech 18. století tvořily převažující část repertoáru vídeňského dvorního divadla Burgtheater, a to jak díky preferencím císařovny Marie Terezie, tak také v důsledku politických cílů jejího kancléře Václava Kounice. Pro tehdejší šlechtu byla konečně francouzština běžným (ne-li primárním) jazykem vzájemné komunikace. K věrným návštěvníkům Burgtheateru patřil i velký milovník hudby a divadla, kníže Josef Adam ze Schwarzenbergu (1722–1782), který si právě zde s největší pravděpodobností operu Les Toqueurs vyslechl. Poprvé zde zazněla v roce 1758, současně vyšlo ve Vídni i její libreto. Přesnou dataci schwarzenberského opisu zatím neznáme, zpravidla si však Schwarzenbergové kopie dobových novinek nechávali pořizovat s poměrně krátkým časovým odstupem od vídeňských premiér a zřejmě tomu tak bylo i v tomto případě. Knížecí hudební sbírka obsahuje i opisy instrumentálních partů, což silně nasvědčuje tomu, že nešlo jen o studijní materiál, ale že opera byla u schwarzenberského dvora skutečně provedena. Relativně nenáročná jednoaktovka se čtyřmi jednajícími postavami byla ostatně k domácímu provozování nanejvýš vhodná, a to tím spíš, že pokud se skutečně schwarzenberská inscenace konala někdy na přelomu 50. a 60. let 18. století, museli se její aktéři téměř jistě obejít bez zchátralého českokrumlovského zámeckého divadla (jež teprve čekalo na rekonstrukci do dnešní podoby) a nezbývalo než využít prostory některého z knížecích zámků či paláců.