5. 7. / 19.30 hod.
Maškarní sál zámku Český Krumlov

Koncert k poctě Josefu Sukovi

Amadeus Trio
Roman Patočka
- housle
Martin Stupka - viola
Lukáš Polák - violoncello

program

Hans Krása (1899–1944)
Tanec pro smyčcové trio (1943)

Gideon Klein (1919–1945)
Smyčcové trio
Allegro
Variace na moravskou lidovou píseň
Molto vivace

Hans Krása
Passacaglia a Fuga pro smyčcové trio

PŘESTÁVKA

Johann Sebastian Bach (1685–1750)
Goldbergovy variace BWV 988 (výběr)
úprava pro smyčcové trio Dmitry Sitkovetsky

Franz Schubert (1797–1828)
Smyčcové trio B dur D 471
Allegro

Ludwig van Beethoven (1719–1827)
Smyčcové trio c moll op. 9 č. 3
Allegro con spirito
Adagio con espressione
Scherzo. Allegro molto e vivace
Finale. Presto

 

 

 

V první polovině programu zazní díla, která vznikla jako projev vzdoru proti nejhlubšímu ponížení, v terezínském ghettu, na místě, kde se v absurdní lži předstíralo, že své obyvatele chrání před zuřící válkou. Život Hanse Krásy vyhasl v říjnu 1944 v osvětimské plynové komoře. Gideon Klein se téměř dočkal svobody, jeho smrt způsobil chaos posledních dnů válečného běsnění. Díla „terezínských skladatelů“ se v koncertním repertoáru začala objevovat od sedmdesátých let minulého století v souvislosti s historickým vyrovnáváním s nejtemnějším údobím jeho dějin. Tehdy se z veřejných i soukromých archivech vynořila díla těch, jejichž jména měla být z historie vymazána, jako byly vymazány životy jejich nositelů. Židovské ghetto bylo v bývalé vojenské pevnosti Terezín zřízeno da podzim 1941, 24. listopadu přijel první transport vězňů. Vznikl paradoxní fenomén kulturního života; nejprve tajně, později s pokryteckou podporou správy ghetta v rámci tzv. „tvorby volného času“ (Freizeitgestaltung) se zde pořádaly koncerty, přednášky, hrálo se divadlo. Výjimečná koncentrace uměleckých osobností na omezeném fyzickém prostoru poskytla neobvyklý prostor nové tvorbě.

Amadeus String Trio

Nový ansámbl bohaté pražské komorní scény, který spojil vedoucí osobnosti významných kvartetních souborů Amadeus String Trio, se poprvé sešlo nad interpretací Mozartova Divertimenta Es dur pro smyčcové trio. Hudebníci si natolik porozuměli, že nedlouho poté se setkali nad Bachovými Goldbergovými variacemi a následovaly další projekty (Schubertova Tria, Beethovenova tria, klavírní kvartety se Stanislavem Gallinem, speciální projekty s Gabrielou Vermehlo, Vojtěchem Spurným a další). Brzy se tento soubor, tvořený zkušenými komorními hráči působícími i na poli sólovém, zařadil mezi přední komorní ansámbly doma i v zahraničí.

 

V osobnosti Hanse Krásy (1899–1944) se spojovaly prvky český, německý a židovský, které utvářely tehdejší pražské kulturní prostředí. Krásův otec byl Čech, matka Němka, oba patřili k vrstvě židovských asimilantů. Kde a jak (a zda vůbec), získal Krása profesionální školení, není zcela jasné; údajně studoval pražskou konzervatoř, v seznamech jejích posluchačů však uveden není a nenajde se ani mezi posluchači roku 1920 otevřené Německé akademie hudby. Jako skladatel debutoval roku 1921, když Alexander Zemlinsky provedl na filharmonickém koncertě Nového německého divadla v Praze jeho Orchestrální grotesky se zpěvem na texty Christiana Morgensterna. Nové německé divadlo také uvedlo roku 1933 premiéru Krásovy opery Zásnuby ve snu podle Fjodora M. Dostojevského, těsně před válkou vznikla dětská opera Brundibár, kterou skladatel v Terezíně znovu instrumentoval a vězněné děti ji tam nastudovaly. Tanec pro symčcové trio vznikl v létě 1944, Passacaglia a fuga nese datum 7. srpna téhož roku. Obě skladby v ghettu zazněly v provedení členů Terezínského kvarteta, jehož členy byli Karel Fröhlich (rodák z Olomouce), Heinrich Taussig a Friedrich Mark. Heinrich Taussig byl zavražděn v Osvětimi, violoncellista „Freddy“ Mark zemřel v březnu 1943 v Dachau. Jediný Karel Fröhlich přežil a působil později ve Spojených státech, zemřel roku 1994. Valčíková, groteskní atmosféra Tance prozrazuje ohlasy inspirací Gustavem Mahlerem, jehož hudba tvořila součást koncertního života v Praze meziválečného období a českém i německém prostředí. Chromatický materiál Passacaglii a fugy je přiznáním k další výrazné osobnosti své doby, Arnoldu Schönbergovi a jeho okruhu.

Rodák z PřerovaGideon Klein (1919–1945), výtečný klavírista (žák Viléma Kurze) a neméně nadaný student hudební vědy na Karlově univerzitě, stál právě na prahu slibné kariéry, když jej rasové zákony vyloučily z veřejného života. O jeho třetím nadání vědělo tehdy jen nejbližší okolí, ve skladbě byl vlastně samoukem. Od začátku prosince 1941 byl vězněn terezínském ghettu, kde vystupoval jako klavírista a komponoval. Smyčcové trio bylo nejspíš jeho posledním dokončenýmdílem. Dopsal je 7. října 1944, devět dní před transportem do Osvětimi, odkud byl později deportován do Fürstengrube u Katovic. Své skladby v Terezíně zanechal a jako zázrakem se zachovaly. V lednu 1945, když se blížila sovětská fronta a nacisté ustupovali, zahynul Gideon Klein při likvidaci tábora. Smyčcové trio je dvojím poutem spojeno s lidovou hudbou jeho moravského rodiště. Prvním poutem byl vztah k prvkům národní tradice, jak jej prožívala mladá generace inspirovaná Vítězslavem Novákem, Leošem Janáčkem a Aloisem Hábou, druhým poutem vědomě vyvolaná připomínka ztraceného domova. V první větě tria lidový prvek převažuje především v rytmické složce. Druhou větu tvoří osm variací na moravskou píseň „Kněžedubská veža“, finální věta je opět založena především rytmicky a bez ohledu na okolnosti, za jakých vznikla, nepostrádá humor.

Klavírní Goldberg-Variationen (Goldbergovy variace) mistra vrcholného baroka Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) vyšly tiskem roku 1741. Název díla se ustálil v 19. století na základě anekdoty, kterou zaznamenal – podle vyprávění Bachových synů – skladatelův životopisec Johann Nikolaus Forkel. Podle ní variace vznikly pro ruského vyslance u drážďanského dvora, hraběte Hermanna Carla von Keyserlingk, jenž údajně trpěl nespavostí a cembalista v hraběcích službách Johann Gottlieb Goldberg mu měl pro lepší usínání přehrávat. Goldberg, narozený roku 1727, byl však v době vzniku díla teprve chlapec, na tisku by navíc v takovém případě stálo – jak bývalo zvykem – příslušné věnování objednavateli. Dílo představuje vrcholné dílo kontrapunktického variačního umění. Třicet variací úvodní Arie, jíž také skladba končí, využívá nejrůznějších technických a stylizačních možností klavírní a kompoziční techniky své doby. Ruský houslista a dirigent Dimitrij Sitkovetsky se odhodlal upravit Goldbergovy variace pro smyčcové trio poprvé roku 1984. Roku 2005 svou adaptaci přepracoval, přijala ji řada smyčcových souborů a nalezla ohlas u četného publika.

V tvorbě Franze Schuberta (1797–1828) se skladba B dur, určená smyčcovému triu, objevuje třikrát. První pokus z roku 1814 je nezvěstný, materiál první věty byl pravděpodobně využit pro kvartet v téže tónině. Také další pokus o Smyčcové trio B dur (D 417) z roku 1816 zůstal z neznámých důvodů nedokončen. V autografu existuje pouze první věta a 39 taktů druhé věty. Další, kompletní čtyřvěté smyčcové trio (B dur D 581) zkomponoval Schubert roku 1817. Skladby dokládají Schubertovo úsilí vyrovnat se s kánonem stavby formy, jak se ustálila v období takzvaného vídeňského klasicismu. Názvuky na Haydna a Mozarta v allegrové větě Smyčcového tria B dur D 417 jsou nepřeslechnutelné a podle některých soudů právě to vedlo k opuštění díla, „imitace klasiků“ byla příliš zřetelná. Fragment tria tak zůstává půvabnou miniaturou komorní literatury.

Trojice smyčcových trií op. 9 Ludwiga van Beethovena (1770–1827) z roku 1798 byla komponována pro hraběte Johanna Georga von Browne-Camuse, diplomatického zástupce carského Ruska v Rakousku a Beethovenova mecenáše. Tvoří první z Beethovenových děl, v nichž se projevuje skladatelova individualita v přístupu k hudebnímu materiálu. Smyčcové trio c moll bylo charakterizováno jako dílo „temného patosu a žhavé vášně“, projevuje se v něm „příští symfonik“. Beethoven ho sám po dokončení považoval za svou dosavadní nejlepší skladbu. První věta je vystavěna na čtyřtónovém motivu c-h-as-g, který se opakovaně vrací, druhé téma sice začíná v durovém tónorodu, brzy se však opět vrátí k mollové náladě, přicházejí neustále nová překvapení, neklidné rytmy ženou hudbu vpřed. Protihlasy v pomalé větě vytvářejí další napětí, podporované neustálým střídáním tónorodu. Scherzo bývá pro tvrdošíjný rytmus a ostré akcenty někdy přirovnáváno ke skurilnímu tanci smrti, místem zklidnění a odpočinku je prostá melodie jeho střední části. Finále lze nazvat vzrušeným rozhovorem všech tří nástrojů, jeho koda doznívá, „jako by se nad vším, co předcházelo, jen lehce mávlo rukou“.

Vlasta Reittererová